Sourozenci vážně nemocných dětí


Každé onemocnění dokáže narušit vnitřní rovnováhu rodiny. Samotná rodina je živým organismem, spletitě provázanými spojenými nádobami naplněnými emocemi, vzájemnými vztahy a rolemi. Vážné onemocnění dítěte samozřejmě ovlivňuje rodinné vztahy, sourozenecké z toho nevyjímaje.

Mluvíme-li o vážném onemocnění, máme na mysli takové, které může ohrozit kvalitu života a hraničně i samotný život dítěte. Pokud v rodině vážně onemocní dítě (onkologické onemocnění je považováno obvykle za nejzávažnější), rodinné vztahy jsou na nějaké období vykolejeny a deformovány. Nemocné dítě na sebe přirozeně strhává pozornost celé rodiny. Do pozadí zájmu se tak mohou dostávat sourozenci těchto nemocných dětí, kteří nezřídka paradoxně pociťují vinu za to, že jsou zdraví. Snahou většiny rodičů je zabezpečit veškeré potřeby a vyplnit co nejvíce přání svého dítěte. Pokud je ale potomek nemocný, zejména trpí-li nevyléčitelnou chorobou, snaží se každý člen rodiny vyhovět všemu, co jen malému pacientovi na očích vidí. Podobná pozornost však často staví zdravé sourozence nemocných tak nějak mimo hru. Výsledkem pak může být řada nepříjemností, ve které tento stav vyústí, jako je sebeobviňování, žárlení či pocity viny počínaje a poruchami chování konče.

Situace je jednodušší, když dítě onemocnělo v některé vývojové etapě života a rodina je tak zaměřena na proces uzdravování a doufá v to, že se zdravotní stav dítěte vrátí do úplného normálu. Složitější je situace pokud se do rodiny narodí dítě s postižením, či diagnózou, která není dlouhodobě slučitelná s životem dítěte.

Pro názornost dále uvádíme několik „nejobvyklejších modelů“ vývoje sourozeneckých vztahů v případě úplné čtyřčlenné rodiny ( matka, otec + 2 děti), které se nejčastěji objevují. Na každou rodinnou situaci je však potřeba nahlížet individuálně, a to zejména v případě, že rodiče žijí odděleně, v rodině jsou další děti, ať již vlastní, nebo z předchozích či následných vztahů.

 

Model „Nemocný“ – „zdravý“

Onemocnění vytváří v rodině vztahově nepřirozenou situaci jak pro partnery, tak pro sourozence. Takto nastavený model „nemocný-zdravý“ však naznačuje jasnost rolí, nepříliš zatěžuje zdravého a nezvýhodňuje nemocného. Pokouší se vytvořit přirozený postoj k onemocnění, počítá s přechodností a návratem nemocného ke zdraví. Uvědomuje si i potřeby zdravého člena rodiny, který je oceněn za chování k nemocnému, protože se počítá s jeho ohleduplností, zvýšenou pomocí v domácnosti a obecným nekomplikováním celkové situace. Zdravý sourozenec pochopí, jaké zátěži je nemocný vystaven a snaží se poskytnout přirozenou podporu. Ve zdravé rodině všichni této dočasné roli porozumí a přijmou ji.

 

Model „Nemocný = chudák v nevýhodě“ – „zdravý = automaticky ve výhodě“

Nemocné dítě v tomto modelu má jistá výsadní práva, která patří k marodění. Pro krátkodobé onemocnění je to všem přirozeně srozumitelné. Dlouhodoběji však je nemocný osvobozen od domácích prací, veškerá aktivita jak jeho, tak pečující rodiny je zaměřena na jeho uzdravení. Dochází k tomu, že nemocné dítě se stává nepřirozeným středobodem rodiny. Zdravý sourozenec vlastně nemá nárok na větší problém, „vždyť má zdraví“. Potřeby zdravého jsou odsunuty do pozadí, v první řadě se vyhoví požadavkům a potřebám nemocných. Od zdravého sourozence se očekává, že rodině situaci usnadní svou pomocí, bezproblémovostí a bezkonfliktností. Obyčejně však rodina zapomene takto se snažícího pochválit a bere jeho chování jako samozřejmý projev.

 

Model „Nemocný = oběť“ – „zdravý = očekávání obětování se“

Zdravé projevy jedince se popírají, když je v rodině kvůli nemoci „špatná nálada“, není možné se bavit, dívat se na komedie, běhat venku a bezstarostně sportovat. Po zdravém sourozenci se chce, aby přizpůsobil svůj život podle rytmu nemoci, který sdílí celá rodina. Taková rodina netoleruje individuální rysy jedince, chová se nejvíc ochranně ve prospěch dětského pacienta. Paradoxně tato situace vyvolá nejméně příznivé prostředí pro uzdravení dětského nemocného.

 

Varovné reakce zdravých sourozenců:

U sourozenců vážně nemocných dětí se mohou objevit určité náznaky, které upozorňují na to, že se dítě necítí ve složité rodinné situaci dobře. Každé dítě reaguje na svou vnitřní nepohodu jinak, často se však opakují následující scénáře:

  • Dítě se nesvěřuje se svými vlastními potřebami, aby neobtěžovalo už tak vytížené okolí.
  • Dítě na sebe upozorňuje neadekvátními činy (zlobení, kázeňské prohřešky, atp), protože jakoukoliv pozornost chápe jako lepší než žádnou.
  • Dítě velmi neochotně přistupuje ke všem svým povinnostem, které jeho nemocný sourozenec nemůže pro svou chorobu plnit.
  • Dítě si klade vinu za každé zhoršení zdravotního stavu sourozence, které vzniklo během společných aktivit, a někdy se dokonce může vinit za to, že ono samo je zdravé.

 

Aktivity, které mohou pomoci v návratu k předchozí stabilitě rodiny:

  • Věnujte se také potřebám zdravých sourozenců.
  • Udělejte si čas i na zábavu se zdravým dítětem.
  • Pochvalte je, že se starají o nemocného.
  • Nechtějte po nich „předčasnou dospělost“, tedy nepřiměřenou zodpovědnost a pochopení.
  • Využívejte nabízené pomoci v péči o nemocné dítě v širší rodině.
  • Zjistěte si co nejvíce dostupných informací o nemoci a seznamte se s rodiči, které mají děti se stejným onemocněním – sdílejte zkušenosti.

 

Zdroj: http://www.sancedetem.cz/cs/hledam-pomoc/rodina-v-problemove-situaci/zdravotni-problemy-ditete/sourozenci-vazne-nemocnych-deti.sht